V umělé i lidové oblasti se snahou o vyrovnání se se závažnými profesionálnějšími formami. Nejvíce v Itálii, Francii a Anglii. Zárodky upevňování vrchní melodie jako vedoucího hlasu - příprava monodického stylu raného baroka.

Původně jednohlasá lidová píseň v severní Itálii, později známá jako vícehlasá (3-4) karnevalová píseň ve Florencii, zlatý věk koncem 15.století (za Lorenza da Medici). Symetrická forma, homofonie.

Jednoduchá trojhlasá hudební věta (pravzor barokní triové sonáty?). Často úprava italských lidových melodií. V madrigalovém zpracování: villaneska

Nový rozkvět (počátky viz odd.4.3.3.1). Střídání polyfonních a homofonních úseků. Tématika většinou milostná, zobrazení citových stavů a vášní. Bohatá zpěvnost, lehká, příjemná sentimentalita. Později nejprogresivnější hudební forma (G.d.Venosa, viz odd.4.3.10.1).

Jacob Arcadelt /k/ (cca 1500-68) - nejtypičtější autor. Působil v Itálii a Paříži. Kromě madrigalů mše, moteta, chansony a villanelly. Il bianco e doice cigno /k,č,ň/ - slavný madrigal o umírající labuti.

Chanson - protějšek italského madrigalu. Bohatá a přehledně pravidelná rytmika a přesná deklamace. Střídání homofonie a polyfonie, většinou čtyřhlas. Tónomalba, prvky programnosti. Nové typy: vaudevill /vódvil/ = populární satirická píseň, později air (air de Cour) /ér,kúr/.

Clement Janequin /žaneken/ (cca 1485-1558) - představitel francouzské chansonové školy. Skoro 300 čtyřhlasných chansonů, žalmy a duchovní chansony. Zvukomalebné obrázky (Ptačí zpěv), satirické chansony, bitevní výjevy (Bitva - znázorňuje bitvu u Marignana /ň/ r.1515, které se zúčastnil: forma pomalu (= příprava k bitvě) - rychle (bitevní vřava) - pomalu (= oslava vítězství).

Ayre /ejr/ - píseň s dominantním nejvyšším hlasem, ostatní doprovázejí. Časté úpravy pro sólový hlas a loutnu.

Catches /kečs/ - vícehlasý kánon na veselé texty.

Hlavní autoři těchto forem a anglických madrigalů: viz odd.4.3.10.3

Na německý vícehlas velký vliv nizozemská škola. Významné kapely např. v Innsbrucku (Heinrich Isaac, viz odd.4.3.6.3). Na přelomu 15.a 16.století mezinárodní úroveň - např. Adam z Fuldy (1445-1505). Německé humanistické hnutí méně významné. Velký význam však německá reformace podnícená Martinem Lutherem (1483-1546), předtím náboženským myslitelem a skladatelem.

Nejtypičtější forma německé reformace. Průnik lidového zpěvu do liturgie, inspirace v gregoriánském chorálu (hymny, sekvence), v naší českobratrské písni, ve světské hudbě (minnesang). Provozování zvláštními chrámovými tělesy zvanými Kantorei.

* 1532 Mons v Hennegavsku, + 14.6.1594 Múnchen

I. Od 12 let v Itálii. Cesty po Francii a Anglii. Pobýval v Antverpách a od r. 1557 až do smrti ve dvorní kapele v Mnichově, kam byl povolán vévodou Albrechtem V. Zprvu tenoristou, později kapelníkem.

II. Dramatičnost. Zpracování kontrapunktické, harmonické výslednice na základě horizontálního vedení hlasů. Vedle diatoniky i chromatika. Většinou vokální obsazení. Vlivy nizozemské, italské, francouzské a německé, texty německé, francouzské, italské a latinské.

III. Cca 2 000 skladeb nejrůznějších forem.

Mše - nemají někdy monumentálnost a vážnost Palestriny (c.f. někdy z rozpustilých i vážnějších světských písní)Moteta - vynikající úroveň, celkem cca 1 200 titulů. R. 1604 vydali jeho synové ve slavné sbírce Magnum opus musicum - všestrannost, úžasná bohatost v invenci

Nejslavnější díla:

Psalmi poenitentiales /e,c/ (kající žalmy Davidovy) (1559-60)

Lamentace Jobovy

Velké množství světských skladeb - chansony, madrigaly (Mattona mia cara) ad.

IV. Dovršitel hudební renesance. Univerzální mezinárodní zjev, často srovnávaný s G.F.Hándlem. Vliv na vývoj evropské hudby.

Nejznámější pozdně renesanční škola. Počátky již v éře J.Arcadelta a C.Moralese (viz níže). Proti tvorbě O.d.Lasso poněkud konzervativnější, avšak syntetičtější. Dokonalé vyjádření katolické protireformace, vzešlé z tridentského koncilu (1545-63), který posílil jednotu římsko-katolické církve. Oslava, monumentálnost, nové výrazové prostředky, základy pro vznik barokní afektové teorie. Dosavadní shrnutí vývoje vícehlasu. Ideál vokální skladby a capella. Z vokálního konterapunktu postupně vytvoření manýry (tzv. manýristická škola).

* 1525 Palestrina (jižně od Říma), + 1594 Řím

I. Dětským vokalistou chrámu Santa Maria Maggiore /dž/, varhaníkem v Palestrině. Papežem Juliem III. Jmenován kapelníkem chrámu sv. Petra v Římě, přijat do Sixtinské kaple. Papežem Pavlem IV. Propuštěn (za sňatek, za světské madrigaly). R.1571 znovu přijat papežským kapelníkem u sv. Petra, v chrámu Santa Maria Maggiore v Lateránu, ve službách kardinála d´Este. Pověřen reformou gregoriánského chorálu.

II. Dílo prodchnuto hlubokou zbožností. Klid, vyrovnanost. Nejdokonalejší ztělesnění ideálu hudby a capella. Naprostá zpěvnost všech hlasů. Úchvatná lyrická melodika. Církevní tóniny, chromatika velmi umírněná. Dokonalé kontrapunktické umění, volná imitace. Přehledná stavba celku i detailů.

III. Dílo velmi rozsáhlé - 93 mší, 330 motetových skladeb, offertoria, lamentace, žalmy, hymny

Missa Pappae Marcelli /č/ )1562-63), Legendární šestihlasé dílo věnované papeži Marcellovi II.

Missa l´homme armé - pětihlasá, technicky složitější

Stabat mater - dvojsborové

Improperia (Kristovy výčitky lidu: pro Velký pátek)

Madrigalli spirituali - madrigaly na duchovní texty

Lamentace Jeremiášovy

Canticum canticorum /k/ (Píseň písní) (1584) - zhudebnění Písně Šalamounovy ze Starého zákona: velkolepý cyklus 29 motet: promyšlená, hudebně působivá výstavba melodických linií v plné plasticitě pětihlasu.

IV. Vrcholná osobnost celé hudební historie. Nadčasovostí a dokonalostí své tvorby vliv na tehdejší i pozdější hudbu.

Náleží k římské škole, s kterou úzce souvisí

Cristóbal Morales (cca 1500-53) - je bezprostředním předchůdcem římské školy, představitelem španělské renesance. Působil v Sixtinské kapli v Římě.

Romás Luiz de Victoria (italsky Tommaso Lodovico da Vittoria)

* 1548 Avilla (Španělsko), + 1611 Madrid

I. R.1565 odešel do Říma, na jezuitské koleji. Působil v různých římských chrámech, konce, života ve službách španělského královského dvora.

II. Proti vyrovnanějšímu a objektivnějšímu G.P.d.Palestrina T.L.de Victoria temnější, vášnivější. Technicky stejně dokonalý. Zvýšená citovost, mystické sklony.

III. Řada mší, světově proslulá moteta zvláště na vánoční a velikonoční texty. Vlivy benátské školy (dvojsborové Ave Maria) Requiem - nejúchvatnější dílo do konce renesance.

IV. Druhá nejvýznamnější osobnost římské školy.

Vyšla z odkazu A.Willaerta (odd.4.3.6.4). Je progresivněji orientována (už spíše barokní charakter). Vytvořila předpoklady pro vznik kvalitativně nového stupně ve vývoji hudebního myšlení melodicko-harmonického slohu. U chrámu sv. Marka působil žák A.Willaerta Cyprian de Rore (1516-65).

První skladatel, který zdůrazňoval souzvukový prvek na úkor kontrapunktické práce. Melodická složka v pozadí, na prvním místě akordická barevnost. Motetové cykly.

Bratranec A.Gabrieliho. Definitivní vítězství svobodné invence nad složitou kontrapunktickou konstrukcí. Církevní tóniny postupně nahrazovány bohatou chromatikou. Slavnostní nálada a zvuková barevnost - svědectví o skvělé benátské kultuře na přelomu renesance a baroka. Nejvýznamnější díla:

Sacrae symphoniae /kre,fonie/ (2 svazky, 1597, 1618) - skladby šesti - až devatenáctihlasé. Poprvé přesné určení podílu vokální a instrumentální skupiny.

Salvator noster (Náš Spasitel) - patnáctihlasé moteto pro tři sbory, nádhera, velkolepost

V instrumentálních canzonách /k.c/ pro nástrojové soubory (canzon de sonar) předpověděl princip concerta /k,č/ grossa. Jeho žákem byl Heinrich Schútz (viz odd.5.1.6.2).

Vedle duchovních motet i světské formy - villlanelly, villanesky, canzonetty a tzv. baletti (= lehké taneční skladby, jednotlivé sloky ukončené refrénovitými la-la (ital.) a fa-la (angl.) Jejich autory např. Giovanni Gastoldi (+1622) a Baldassare Donato (+1603).

Madrigal v 16.století - nejprůbojnější umělecká forma s pokusem o nový netradiční hudební výraz - viz dále C.Gesualdo da Venosa a Orazio Vecchi: vychází z benátské školy, zvukomalba, tónomalba: malé skupiny zpěváků a capella s loutnou.

Luca Marenzio /k.c/ (cca 1550-99) - neobyčejná zpěvnost zvláště v menších formách

Carlo Gesualdo /dž/ da Venosa /z/ (1560-1613) - kníže, díla velmi avantgardní a harmonicky odvážná (wagnerovská i pozdější chromatika, dramatičnost). Nejznámější madrigal Dolcissima mia vita.

Orazio Vecchi /k,c/ (1550-1605) - snaha uplatnit madrigal v dramatické formě: dramatický cyklus Amfiparnasso (jeden z předchůdců operního vývoje).

Hans Leo Hassler (1564-1612) - žák benátské školy (dvojsborovost), německé vícehlasé písně, italské madrigaly a baletti (Tanzen und springen)

Největší rozkvět v alžbětínské době (v zlaté době královny Alžběty I. (1558-1603)

William Byrd /Ije Berd/ (1543-1623) - duchovní i světská hudba madrigalového typu a instrumentální hudba (viz odd.4.3.11.4.3) Jeho učitelem Thomas Tallis (1505-85).

Thomas Morley /li/ (1557-1603) - lehké melodické gastoldiovské baletti

John Dowland /davlend/ (1562-1625) - v madrigalech melodie v pětihlasu, ostatní hlasy jen doprovodnou funkci. Počátek monodiálního zpěvu s loutnou v Anglii (viz dále odd.4.3.11.4.1)

Orlando Gibbons /džibens/ (1583-1625) - nazýván "anglický Palestrina", anthemy (= anglická obdoba italských motet, rozšířeny v anglické církvi), významná také instrumentální tvorba.

Madrigaly přetrvávaly v Anglii dlouho (r.1741 založena Madrigal Society).

Loutna - nejoblíbenější a nejrozšířenější, 11-12 strunné

Kytara, harfa

Clavicemballo /k/ - vzniklo spojením psaltéria (viz odd. 4.2.5.1) s klávesnicí

Virginal /verdži/ - druh anglického clavicemballa, strunný trsací nástroj s klávesnicí

Viola da gamba (tenorová) - počátky kolem r.1500, její podobné znaky má i dnešní kontrabas

Viola de braccio /čo/ (violová) - předchůdce dnešní violy, později změněna ve violino = housle, významný cremonský /k/ nástrojař Andreo Amati (1596-1684) - děd slavného houslaře Niccola A.

Příčná flétna - další vývoj, počátkem 17.století už 9 druhů

Šalmaje, bomharty (kíoncem 16.století nahrazeny fagoty-dulciany /č/)

Krummhorny (= křivé rohy) - dřevěné nástroje hobojovitého tvaru, dole ohnuty do tvaru zvířecícho rohu

Cinky - nátrubkové dechové nástroje ze dřeva nebo slonoviny

Serpenty (serpent = had) - basové cinky

Koncem 15.století - dnešní tvar trubky.

Varhany - značně zdokonaleny, ve 14.století pedály, rejstříkování, později dva manuály

Instrumentální hudba tehdy ještě nebyla svébytná. Počátek tzv. instrumentálního slohu rovnoceného vokálnímu - osamostatnění instrumentální hudby v přechodném období v benátské škole v době, kdy v římské škola vrcholí sloh a capella.

Nejprve v taneční hudbě. Dvojice tanců: volnější rychlejší (v Itálii pavana + gagliarda /lja/, ve Francii allemande /almán/ + courante /kurán/

Ve varhanní hře improvizace, u gamb variace. Vznik tzv. kolorování (= vyzdobování držených tónů)

Ricercar /č/ (ricercare=vynalézati) - vznikl z motet

Fantasia - motetová technika improvizace

Canson da sonar - z francouzského chansonu, pramen pozdější barokní sonáty

Toccata /k/ - na klávesových nástrojích, důraz na virtuózní techniku: často nad drženým basem (prodlevou) rachlé vrchní hlasy často figurativního charakteru (melodické rozložení akordů včetně melodických tónů)

Ciacona /č,k/ - řada kontrapunktických variací na opakující se téma (nejčastěji v basu)

Passacaglia /kalja/ - totéž, ale více obměn

Z ricercaru a fantasie se v budoucnosti vyvíjí fuga

Zvláštní notové písmo pro instrumentální hudbu - tabulatury

Francesco da Milano (*cca 1490) - italský loutnista (fantazie, ricercary, bitevní zvukomalebné výjevy - protějšek Jannequinových chansonů)

John Dowland (viz odd.4.3.10.3) - v čele slavné generace anglických mistrů, jeden z prvních koncertních umělců, cesty po Evropě.

A.Gabrieli, G.Gabrieli (viz odd.4.3.9.3) velký význam (toccaty, ricercary, fantazie), rychlé běhy, fungovaně polyfonní části

Jan Pieterszoon Sweelinck /svelinkú (1562-1621) - holandský skladatel a varhaník v Amsterodamu, vliv Benátek, Anglie a německých koloristů (ozdoby a koloratury zvláště ve varhanní hře), fantazie u něho v podstatě rozměrné třídílné fugy.

Největší rozkvět v alžbětínské době. Převyšuje melodicko-figurativní stránka nad setrvačnou harmonií. Stejný význam jako pozdější clavecinová literatura ve Francii.

John Bull (1562?-1628) - nejslavnější skladatel a virzuóz na virginal

William Byrd (viz odd.4.3.10.3) - vrcholný představitel, mistr rytmických variací a melodického zdobení, smysl pro zvukovou stránku, prvky programnosti (Píšťala a buben, Bitva apod.).

Pronikavý pokrok v teorii a estetice.

Odklon od středověké spekulace, poučení v řecké a římské antice.

Glareanus - zavedením aiolských a ionských tónin zrovnoprávnil mollové a durové tóniny s církevními.

Guiseppe Zarlino /c/ (1517-90) - "instituzioni harmoniché" /k/ ad. Práce - ozřejmil dualismus dur-moll tonin, přispěl k vytvoření harmonického myšlení.

Počátky tzv. afektové teorie - hudba nemůže přímo zobrazit a detailně popsat přírodu (jak bylo v renesanci od umění očekáváno), ale musí budit city libosti a podněcovat lidské afekty, bylo rozvinuto až v baroku.

Během 2.poloviny a v 16.století - překonáno zpoždění zapříčiněné husitstvím. Na něj navazuje hnutí českobratrské (mělo vliv na německý protestantský chorál) a utrakvistické (podobojí) - mezi křídly katolickým a husitským: nezávislé na Římu

Prvky renesance v Čechách - až počátkem 16.století. Nezakotvila u nás: vrchol až v době, kdy v jižní Evropě nastupuje baroko a monodie.

Nejvíce rozšířeny - duchovní písně. Protestantismus u nás ve směru českobratrském (starší, v umění zdařilejší) a lutherském (novější).

Českobratrské kancionály, např. Šamotulský (1561), redigovány biskupem Jednoty bratrské Janem Blahoslavem (1523-71), autorem první české hudební nauky (Musica).

Literátská bratrstva = společnosti hudebních zájemců, organizovaných cechovním způsobem (řemeslníci, měšťané) ve všech větších městech. Skvěle zdobené kancionály, např. Franusův, Kancionál Královéhradecký (1505), Speciálník královéhradecký (moteto Náš milý sv. Václave) ad. Zde český vícehlas, vlivy Machauta a nizozemské školy.

Jan Campanus Vodňanský (+1622) - předbělohorský rektor Karlovy university, autor písní a zhudebněných částí bible (známé ódy, např. dvojsbor Rorando coeli)

Skladatelé většinou mimo Prahu, styk s lidovou kulturou (odtud často c.f.)

Proslulá mše na c.f. Dunaj, voda hluboká.

Ředitel kůru v Chrudimi, autor znamenitých motetů.

Význačné kapely mimo Prahu: Rožmberská kapela v Českém Krumlově, kapela na hradě Pecka u Nové Paky ad.

svobodný pán na hradě Pecka - šlechtický skladatel, diplomat a válečník, všestranně vzdělaná osobnost. Působil také v Innsbrucku, cestoval (Přední Asie, aj.). Jeden z čelných představitelů protihabsburského odboje (popraven s českými pány na Staroměstském náměstí).

Nejlepší ukázky české vokální polyfonie: Missa quinis vocibus (pětihlasá) na c.f. Marenziova madrigalu Dolorosi martir, moteta Qui confidunt in Domino a Maria Kron

Skladatel slovinského původu. Působil v Olomouci a Praze. A výrazově podmanivý, převaha harmonického myšlení nad kontrapunktem, vliv benátské školy. Nejvýznačnější díla:

Opus musicum harmoniarum (1586-90) - soubor motet podle církevního roku

Moralia - soubor moralizujících motet

Mše a další díla

Měla mimořádný význam. Založil ji Ferdinand I., největší rozmach za Rudolfa II. (45 zpěváků, chlapecký sbor, 20 trubačů a další instrumentalisté).

Nejvýznamnější kapelníci:

Philipp de Monte (viz odd.4.3.6.5.1)

Jacob Regnart /k,ň/ (1450-99) - vícekapelník, vynikající zvláště světské skladby.

[Editace článku: uživatel č. 131] Přehled návštěvnosti